(Lucie Teru, 14.06.2010, basne)
Mám v sobě poetiku
rozvlněných polí
a bouřky nad ránem
kdy vzduch voní napětím
a chladnou příchutí léta
Mám v sobě ženu
tisíce tváří
někdy starší než život sám
a někdy neskonale mladší
než se tvářím než vypadám
Mám v sobě koketnost
dávných konkubín
a netrpělivost člověka
který poznal co je splín
když život utíká
jinak než si sním
Mám v sobě vlastní ráj
zahrady stinné i výheň skal
pro toho kdo umí žít
kdo by se odhodlal
mít v dlaních světlo
když křičím:
"Tak se spal!"
NAUČÍM TĚ ŽÍT
FÉNIXI
jinak než jsi znal
nejspíš hůř
však bez pout
co jsi si předsevzal