(Lucie Teru, 02.07.2010, basne)
Slunce mi do vlasů
vplétá splíny
barvy červených sukní
makových panenek
občas mě ještě bolí minulost
léčená tvou hebkou přítomností
promiň
neumím zapomínat tak rychle
ani na krutost
taky nezapomenu
až odejdeš
za lepší budoucností
bez bláznivých eskapád
mých větrných myšlenek
vždy mi budeš o krok bližší
věř mi
dám ti všechno
jen ten smutek
na zápraží víček
mi nech
dodává mým očím
barvu po stínech
lesní cesty
v mých dlaních je světlo
ale pro zahřátí
potřebuju tvůj dech a smích
jsi teploučkým chlebem
z pecí stoletých
a já jen hořkou kávou
na cestách nevyzpytatelných
svých