(Descardea, 07.10.2010, basne)
Za smíchu zvonů v zvonicích
chodily panny o senách
po loukách, sluncem vonících.
Prokřehlé, s vzdechem na řasách.
Tři panny, dvě už zemdlené,
dvě usednout již toužíce.
Ta třetí s tváří z kamene.
Smích zvonů z výšky zvonice.
První, tak trochu znavená,
v očích se barva zvonků skrývá.
Křehká, něžná, jak skleněná.
A tolik v čase proměnlivá.
Druhá, taky už zadýchána,
oči má jako tráva v létě.
Ač sama není milována,
chrání to vše, co miluje tě.
Třetí, tváříc se zarputile,
v očích má vraních křídel rej.
Půl sochy, půl podobna víle.
Tu nikdy z očí neztrácej.
Tři panny, kolem světa shon,
tři panny v půli aleje.
Tři panny v lukách. Zvoní zvon.
Víra, Láska a Naděje.