(Taog, 26.11.2010, basne)
Sněžíš mi zasněně
po kůži
zimomřivě a nejběleji
společná víčka pod tmami
naší prvničky zimy
dotýkají se vloček a dlaní
a tající polibky
v říčku zurčící čarami života
na soutoku mne a tebe.
Vodopád milování v těla vhřměl
a nahé vlny česal mráz
v nich pospolu pluly
moje tvé a tvoje mé
nesamoty
loučivým jezům navzdory
až do delty bytí
v níž ti hladím ramena
a řece vlasy.
Stopy nevedou
ač poprašek neztál
třeskuto nad břehy
u mne jsi celá
hřeješ...