(Lucie Teru, 20.12.2010, basne)
Jabloně
rozpínají své odhalené paže
moci tak zaplatit
za víru
penízky spadaných listů
moci tak vstoupit
do chrámu těla
vždy očištěni
od svých vin
šla bych
cestou rozlámaných stébel
tam kde staré křivdy už nebolí
kde volnost neznamená prokletí
kde milovaní v trávě ještě se smí
je ve mně láska
zakletá do dřeva
těch starých stromů
nahých až na morek
jsem kulisou pro snění?
jsem monologem vlaštovek?
Co smím?
Nocí
umím nahlédnout na druhý břeh
jsem vzdech
jsem loďka v životě
co duši nešetří
jsem variací na známé téma
jsem žena
vše má
pro mě nenáviděný řád
je odvahou mě mít rád
s vášní bláznivých radostí
být sebou navzájem a přesto svý
kam odcházejí jabloně
když ví
ale nesmějí znát?
Smíš brát
když nabízíš?
Snad