(Špáďa, 30.12.2010, basne)
Zimoucí královnou střechýlí
necháváš zchladit svých tužeb žár...
Ušankou z iglů své lalůčky,
třpytivým jíním zas víček pár,
křišťálem ledu rtík malučký...
Vločková šála, ta na šíji,
splazí se k ňadrům,...
až zešílí
oba tví dvorcoví motýli...
Jazyky sněžné jak onuce
vinou se vstříc ku tvé proluce
ledovým hrotem ji rozptýlit...
* * * * *
Zima až v jaro se přechýlí,
ze šatů závějných zbyde cár,
vzbudí tě dříve než po máji
bodnutí od včelky, od Máji...
Pak květům podlehneš — ve chvíli.
Na lesní louce háv odhodíš,
lože ti ustele mech vílí,
skřítci tě ucítí, opustí skrýš,
by mohli přivonět,... ještě blíž,...
každý z nich rád si tě opýlí...