(Láďa, 20.01.2011, basne)
Tam na pomezí dnů a snů,
zaschly rty z tvých rudých rtů,
nocí bloudí jen stromy potají,
neznají zpěvu ani našich hranic zoufalých.
Z řeky jenž ústy svá nazývám,
zbyla jen poušť, kde princ Malý se ukrývá,
když zřím oči jak obloha modravé,
a temné zorničky jak v peklo lákavé.
Vždyť třas značí příznak té nemoci,
co láska vždy tolik slov poztrácí,
tak odvraceje zrak, pro slzy které nevidíš,
kvůli tvému dešti a co vše jen políbíš.
Znovu odvraceje teď svoji tvář,
pro ten pocit, kdy mysl získává svatozář,
s polibkem múzy, co šat zelený jí tělo objímá,
kdy ke dnu sklenicím se zrak pomalu ploužívá.
Kolik jen bylo těch slov,
kdy psát mohl být jen proto být psán,
kolik jen bylo těch slov,
než v koutě mohl být navždy sám.
Kolik jen bylo těch dotyků…