(Danger, 30.05.2011, basne)
Při vzpomínce na tebe
to bolí
Jsem zmatený
žiji s křehkou nadějí
Tichým večerem přes otevřené okno se dívám na oblohu
jestli náhodou nezabliká tvá zář
opírám se pohledem do jednoho bodu a vzpomínám
i když se usmívám, jedna slza uvízla v konečcích řas
Pod hustým šedým závojem klíží se má slepota
v nížinách splín tvoří ze stromů stínohru
dnes po delší době cítím v chladnu samotu
srdce se tehdy pěkně řízlo a doteď se chladí o kru
Vločka chmýří dopadla na čelo, pozdravil mě severák
odcházím do tmy, kdy smysly nechám se vést
po vůni smrkového dřeva nalézám cíl
za chvíli už plápolající dřevo ozáří myslivecký sál
Oheň mě uklidní svou terapií
tančící plamínky mě konejší
procitnu, když silueta nade mnou stojí
sen nebo realita, uvnitř se to pořádně roztiká
Odloučení zapůsobí v tomto okamžiku
jak svěží vítr na oheň:
malý uhasí, velký rozdmýchává
hoří a šílí to ve mně
Beze slov dlouho se díváme na sebe
nevydržím to a říkám
čekal jsem na tebe už dlouho
v jejích očích se zrcadlí vzkaz - dnes naposled
Úsměv přeskočil jak jiskra
navázalo se spojení
když se poprvé přitiskla
byl jsem v opojení
při střetu v objetí chci ochutnat chuť rtů
škrtem o nos se zpomalí rychlost, stůj, před polibkem
dráždí mě, když políbí mě a uhýbá
vaří se mi krev v žilách
zvedám tě v náručí, pokládám na záda
ptám se - zůstaneš do rána?
Rozkoš lze odmítnout
uprostřed klidných strání ve ztichlém údolí
navštívil jsem tvé mírné tiché břehy
přimějí pohledem, třebaže plným něhy
jdu jako mostem po tvých horkých rtech
jdu jako horskou trávou,dobrodiním mechu
procházím se lůžkem prstu
jako slunce po hřebeni střech
po nitce tvého dechu
Dnes hladím tě já
v tvých kadeřích proplétám své ruce
pírkem ti píši na záda - dík za vše
Člověk nemusí vlastnit to, co miluje.
Skromnému člověku stačí vědomí
že to milované žije.