(Boudicca, 27.06.2011, basne)
Kráčím, sním po cestě vyšlapané,
přemýšlím o duši, vsazené na dně,
sleduji krajinu okem přimhouřeným,
a obdivuju se lidem pobouřeným,
svou vlastní existencí.
S myšlenkou schovanou v náručí,
s mrtvýmy, jež nejsou v područí,
smyslného, hříšného života, boha,
který je můj a přec jedním z mnoha.
Na cestě potkávám zklamané,
a nebo taky Děti Štěstěny,
a stejně je všecko stejné,
bezbarvé, bez života, když Ty...
Když Ty tu nejsi, jsi pryč,
a přece tak blízko,
v dopisech, marný je chtíč,
když usínám, lásko...
Přijď a pojď...