(Gabrielle Taroka, 18.02.2006, basne)
Teď už se řeklo vše co mělo.
Květy slz vykvétají z podlahy.
Ze všeho co nám náleželo,
již není možnost opravy.
Zůstáváš mě stále hlídat.
Sladkým hlasem se mě stále ptáš.
A mi nezbývá než odpovídat,
že je svět, který nevnímáš.
Nádherný tanec briliantových světel
zůstává křepčit v příšeří.
Rej nočních můr, jenž kol nás letěl
nastolil s nocí příměří.
Čpící a přece sladký pach
krajinou potemnělou s koňmi kluše.
Pařezy rakve, jak na marách.
Tak asi voní tvoje duše.
A přesto se stále ptáme,
zda stará pravda nikdy nelže.
Zda jeden pro druhého něco znamenáme
a příjde zoufalství, když bolest selže.
Zbývá jen poprat se s tím, co nás čeká.
Co však ještě moudra praví:
život je výzva a čas je řeka.
Stará láska nerezaví!