(Láďa, 04.04.2006, basne)
Bylo nebylo a už není,
to přičem srdce krásně vrní,
není nebylo ale bude,
to co po lásce v srdci zbude.
Vítr si s vlasy neslušně hraje,
víno a láska na slunci pomalu zraje,
k vlasům patří krásné tělo,
před kterým klečím a říkám " má kráso."
Je to jen tělo až moc překrásné,
v noci při svíčkách pročítám hříchy své,
hříchy spáchané mnou na duši její,
pro vykoupení mé přátelé mše pějí.
Duše propadla hříchu,
nechávám se unášet ďáblěm k smíchu,
pláči nad hrobem z mého srdce,
vzpomínám na její něžné ruce.
Propadl jsem jasné tmě,
byla jí její duše v mně,
jsem sloužící anděl spásy,
jsem ďáběl její krásy.
Měl jsem ji rád,
procitám v duše chlad.