(Tekataki, 12.05.2012, basne)
Pláč jsou kapky slz,
které ti rozeženou chmury mraků,
a Slunce, tvé Já, se na tě usměje.
Když pak vidíš někoho se slzami v očích,
usmíváš se, protože mu vystupuje Slunce ze tmy,
a ty víš, že je pro něj naděje.
Až jednou odejdu budu jak krůpěje slz,
pomáhat Slunci napříč mrakům skrz.
Lidé chtějí za života dokázat velké věci,
ale ty vždy malými honosí se přeci.
A já, člověk, z mnoha malých životů,
na konci života v poklidu pokleknu do hrobu.
Pak i já opět zahalím oblohu,
až budu dolů padat někomu pomohu..