Loutka

(Lenkka , 12.05.2012 , basne)

Tvůj odraz v zrdcadle líčí červené rty,
s pohledem smyslným – jsi to stále ty?
Vycházíš do tmy s vizí další nocí bezesné,
o bolestných vášních už sama víš své.

Opilé hlasy ze tmy– srdce na poplach už nebuší,
o svou čest dávno nemusíš mít strach,
kdo nehleděl na dno netuší,
jaká je síla ve špinavých bankovkách.

V černotě ulic cigareta svítí,
ta jediná tě právě teď hřeje,
odháníš úvahy o vlastním žití
a svědomí zbytek dál hnilobně tleje.

Pak jdeš ladným naučeným krokem,
když někdo ti řekne: ,,Dej mi a pak budeš brát,“
znovu přemýšlíš, posilňuješ se mokem,
jak dlouho tu zvrhlou hru můžeš hrát.

Jsi jen ubohou loutkou,
z úst vydítá se těžce vzdych,
jsi jen marnivou choutkou,
nocí probdělých.

Přichází ráno – kde vzbudíš se nikdy nemůžeš vedět,
Když na znavenou tvář znovu dopadá den,
nesmíš se litovat, jen dopředu hledět,
když kapsa tvá říká, že nebyl to sen.