(Jiřinka Mignonka, 17.12.2012, basne)
Nebrečím, neumím to.
Jako síto jsou mé vlasy
konipasy obklopena.
nahá pěna
velebena tím urputným tichem.
S prázdným hříchem.
Tři chodili po okolí obilí
oblíbili si ji a pili
co hrdlo hrdličky ráčilo
skotačilo
ve skoku k tobě.
Atomově rozvláčná.
Pak vláčná slova
znova mě omyjí
pokryji tvou dlaň nouze.
S vidinou něhy pouze
klouže v louži v kouři samoty.
Za noty housle získal
vlasy vískal
vlys skal sevřel jej.
Je takových habaděj.