(Kirsten, 07.01.2013, basne)
Prázdná sklenice,
kutálí se po koberci,
hází stíny,
na bílou zeď.
Malá muška,
poletuje nad plným dřezem,
kámoška je u koše,
vychutnávají si ty odéry.
Hodiny pomalu šeptají směr,
a jediné světlo,
ten rozbitý laptop,
už je hodně horký.
Oči vidí šedě,
to jak hodiny čumí
do toho světla,
elektrizující nicoty.
A prsty šátrají po klávesnici
písmenko sem, některé tam.
Unaveně plná sil,
žádné plány,
v hlavě nic,
v srdci...
kdepak
v kameni kámen!
Pak doupouštím se těch šeredností,
a život mě trestá, sází jednu ránu za druhou,
má rychlejší údery než mám já čistých úhozů za minutu.
Hajzl!