(sophiesophie, 13.08.2013, basne)
Tvé oči zelené jak jarní tráva,
vlasy jako slunce z rána.
Hřeješ, Lásko, i studíš zároveň
jako požár i povodeň.
Tvé srdce po mém netouží,
patří jiné.
Jedno však přec hřeje,
žes měl mě rád, v dětství.
Sotva se dotkneš mého těla,
tvá boule na kalhotách křičí, že by chtěla...
Tělesně, to je jen půl
a vůl, kdo tomu nerozumí.
Říkám: Nic tu pro tebe není.
Říkáš: Pravidla se občas porušují.
Mluví z tebe vášeň dravá
a tvá ruka nenechavá...
Ví, kam sáhnout, podléhám
a rozkoší omdlévám.
Hoříme jak jedna svíce,
uvidíme se však více?
Naše těla možná, snad.
Avšak srdcem vzdáleni jsme.
To zná jen ten, kdo má rád.