(Jiná, 28.02.2016, basne)
Pět let nešťastně zamilovaná?
Pět let matně tápu?
Třeba jsi mě miloval, co já vím
Pak tedy nechápu,
jak to můžeš vůbec říct,
že lituješ toho, žes mě vůbec poznal,
to zabolí jak hrot střepu
a ještě teď se klepu,
když se nutím to dokola číst,
abych se přiměla
po tobě netesknit...
Pět let mé bezbřehé lásky
a milovala bych tě dál,
kdybych si pořád nepřipomínala
tvá slova bez citů,
bezohlednost a podivné masky,
tvá bezdůvodná obvinění,
útoky do mého štítu,
že jsem největší mrcha
a přitom ty jsi svatý,
nevěrný,
ani nevíš jaké je to ponížení...
Pět let společného plánování
nenahraditelných zážitků
a teď mě pořád dohání,
stoupajíc skrze pramínky,
vynořují se z hlubin,
pořád a stále,
vzpomínky,
snad nikdy je nesmažu,
jsou silnější než já,
jsou tu
a utopit je nedokážu...
Pět let jsi byl moje spása
a netroufám si hádat,
jestli to tak bylo i u tebe,
zda byla jsem oporou dosti,
mám tě asi pořád ráda,
ale ublížil si mi tak,
že ti nemůžu odpustit
nikdy,
za žádných okolností...
Jediné, co si přeji,
je zapomenout,
najít tu správnou z cest,
třeba někde tudy,
začít nový život,
ve kterém mi tu bolest,
někdo vynahradí,
a ty ji zakusíš
se vším všudy...