(jitoush, 30.03.2016, basne)
Jdu zdánlivě sám
po poli slov a
sbírám stopy něhy
do puklin zemitosti zatéká
pro tůňky hluboké
do nedohledna.
To zkřehlé středy tají
čile pod vrstvami
procitá v lůně
nespoutaná řeka.
Záchvěv rozpučených vzdechů
se zlatem ševelí
třpytkami světla těká
jak vánek po roztouženém kraji.
V oparu ztrácí se tíha
vyplouvá na povrch
do zjasněného zření
v úkrytech barevné plátky
pro obnažení zrají
hodokvas tvůrčích vznětů
elementárního dění.