(Favi, 11.02.2007, basne)
Snad poznáš kdy přestat..,
a sám si řekneš, kdy je dost..,
a příliš nebudeš přehánět...
to když nevíš kudy kam..,
a píšeš třeba spletitosti..,
.
jako i já, když tvé kroky..,
pomalu mizely v zapomnění..,
sice, ani mé nohy..,
nevěděly jestli se nemotají..,
když o stěny budov..,
v chladném městě ..,
proklínaly opilostí pošlapanou mysl..,
a toulaly se nedobrovolně nocí..,
s Edit Piaf ...
jedinou..,
v ročním období..,
tolik smutného podzimu..,
kdy mladé už se necítilo ani listí..,
popadané kolem...
v prázdných ulicích..,
ticha..,
a řevu..,
nenaplněných snů...
.
Snad vy..,
dámo tisíce smutků..,
pochopíte...
snad vy..,
ohřejete mou bolest na prsou..,
když zapomenout..,
neumím...
.