(Ruda, 09.04.2018, basne)
Všem saním jsem hlavy sťal,
černá mračna již dávno ustoupila,
těžké závěsy se pomalu odhrnuly,
s vílami na louce jsme si zatančili.
Tak proč tedy mi osud smůlu nosí,
co jsem komu udělal, že trpím.
Vypadá to, že stále jenom sním,
dokonce i přes den, nejen v noci.
Ty sny zmatené jsou, stejně jako já,
možná nejsem jen snílek, ale i blázen,
má lebka jednou spadla mi na zem,
ani si se mnou skoro už netyká.
Najdu si novou, s mozkem vitálním,
pod klobouk si ji nasadím a vyrazím.
Všechny moje chmury pominou,
už nebudu s ní chodit za jinou.
Jednou až na vrchol skal vystoupám,
rozhlédnu se tam, kam ptáci létají,
zažehnu v svém srdci plamen,
do prázdna pak krok udělám…