(enigman, 02.11.2018, basne)
lesy úzkosti se prodírali slepí
kanci větru
můj pohled popolezl
jako pavouk
přes moře s černými ďasy
kteří se mění v labutě
a slunce nasvětluje
ohnivě slézovou barvou
závěsy usínající Země
zadíval jsem se tam
jako hladový drozd
číhající na potravu
pak se zřítil
hluboko do studnice závratě
a možná našel
skryté barvy
které nikdy nikdo nepojmenoval
možná uslyšel jak dýchá
možná uviděl báseň
prosakující prasklinami světa
zavětřil jsem bílou magii
a nastavil tvář
na kterou se snáší
pápěří jejích pocitů