(enigman, 04.11.2018, basne)
les mě zval dovnitř
jedna opona větví
za druhou
jako spánek
kapradí hladí po čele
šátrá v kapsách
a stromy co už spouští kotvy
chystajíc se na zimu
tiše mumlají
buď klidný
nikdo neví
že jsi tady
nevídám moc často
sebe sama
ale tady skutečno
vychází na světlo
kotníky z větví
klouby z kořenů
cesty které existují jenom možná
náspy co jsou dílem jezevců
nebo starých Římanů
dřevěná krabička
od doutníků
přibitá za ucho
utajeného platanu
ticho prasklých větviček
a spících šelem
trnitá křoví a místa
která neobjevíte
dokud nejste sami
čas v lesích je starší
a pravdivější
než čas v hodinách
tady
a ve hvězdných oblohách
řádí volně duchové toho
co se může
a nemusí stát
neboj se
ve tmě vidíš líp
na ušní lalůček usedl pták
zatrylkoval jak flétna ve sklenici
a já se zachvěl blažeností
že v tu chvíli vlastním něco
co nikdo jiný nemůže mít
v těch lesích
ze země Snad