Autobiografická báseň

(TheresiaDuranGoethe , 09.09.2019 , basne)

 

 

 

Zakloním hlavu,

pohlédnu do světa,

který protéká

jako voda nekonečná.

 

Jak moc je mi drahá,

slunéček dráha mléčná,

v konci možná již neexistujících

zřím mocných světel putujících.

 

Ve čtyřhranném prostoru,

nikdy nehraném sportu,

stávám se,

kým jsem kdy´s byla.

Bezbřehá noc spanilá,

svolává temno,

pak přijde

světlem obarvené

vznětu tempo

-

co vše před tím jest jedno.

 

Přenádherné zpěvy sirény,

pohřbily mé opravdové tóny,

kdy vetřelá samolibost ženy,

spustila mi na hruď všechny balvany,

sbohem, klesám do hlubiny…

 

 

 

Pestrost

jest

hledání

sebe sama.