(Temeraire, 12.09.2019, basne)
S mandlovou příchutí svítání,
s hlavou skloněnou šeptání,
letmé úsměvy, lehké doteky,
do kůže se vpíjí sluneční paprsky.
Na rtech ulpívá káva a med,
ne, nešlo to, aspoň ne hned...
Po rtech svých přejíždím rozechvělým prstem,
máš mi být odměnou, nikoli trestem.
Teď mandle k sobě vzpomínku vážou,
jak hrozně je těžké zůstat jen vlažnou.
Jak těžko říct ne a odejít.