(Tomikk, 28.12.2020, basne)
V temném smrti objetí
začíná se člověk smát.
To pociťuje dojetí.
City že chcete znát?
Troufáte si! Inu..,
Blázen potom panuje,
nad tím zbytkem masa.
Rozum jinde stanuje,
plete smyčku z lasa.
Láska? Ta je taky pryč!
Ubohá, malá kráska.
Lež, ta drží v ruce bič,
neváhá, tiše práská.
A má drahá zoufalost?
Hledíme si do očí..
A chtíč stále nemá dost,
kdy se tohle otočí?
Začínám se bát.
Touha podřimuje,.. asi.
Brzy nejspíše dodýchá.
A kdo si tady zas´ rve vlasy?
Jistě, je to přec má pýcha.
A kam jdeš ty, má Naděje?
Máš dost mých strašných frází?
Snad se nic moc neděje,
když humor s ní odchází.
Snaha pohřbena na dvoře.
Tam, kde tiše kloktá tůň.
Upřímnost lítá v oboře,
jako nespoutaný kůň.
Lenost nahradila zlost,
Víra leží někde dole.
A já už mám taky dost;
Milí čtenáři – ty vole!
Tohle jsme neměli dělat…