(Protos1182, 15.02.2022, basne)
Připustit si, věci některé
to jiní nevstali by z postele.
Jak vrba vrbu podpírá
hráz rybníka se drolívá.
Obě pijí stejnou vodu
koruny větví spletené.
Jedna tak druhou tiše drží
spletené větve zelené
Vítr fouká, držím Tebe
Zem se drolí, zas Ty mne.
Kořeny prorostlé hrází
v čekání soudného dne.
Stoji mlčky, a přeci mluví
koreny, listy, jen né slovy
Jsou, a třeba se i bojí
Ve zkoušce času rány svoje zhojí.
Na hrázi rybníka
kam jiní se i bojí.
~☆~