(cappuccinogirl, 25.12.2023, basne)
Odpusť, že mám tě ráda,
i přesto, že tobě se to nehodí.
Že komplikuji život, jenž mi nepatří,
a že se do něj vplétám.
Nebráním se
vlákénku oboustranného zájmu,
té tenounké, a přesto nečekaně pevné nitce
jež nás oba omotává
a přitahuje k sobě.
Neviditelnými pouty
jako by byly najednou spojeny
naše myšlenky
a přání.
Opravdu toužím, milý!
Stačí jen vzpomenout, že jsi!
Prosím, odpusť,
že lákáš mne,
a já se nebojím
to říct…
Nahlas přiznám
i tobě do tváře,
že chci tě!
Ve dne… v noci…
(v té víc… Víc… MNOHEM)
V mých představách, v mých snech,
hladím vše tvé.
Ladím strunky,
svádím...
Hříšnými tóny, melodií,
řečí těla
pletu ti hlavu.
Opatrně
dotýkám se
SRDCE.
Pak
pomalu
a
zlehka
svlékám tě
z kůže.
Ty díky tomu chvěješ se,
však tuším,
že nejen vzrušením.
I poznáním.
Že ještě nikdy,
NIKDY
snad,
ses před nikým necítil
tak nahý
a tak
...ZRANITELNÝ...
Tak odpusť...
...odpusť, prosím,
že v nestřeženém okamžiku
obnažila jsem
tvou duši…
a že jí nedokážu odolat,
když už vím, jak je nádherná a svůdná!