(Niška, 05.02.2024, basne)
Jednou ti takhle jdu
neb já občas chodil sám
a vidím srnku, co umírá.
Ležela na boku a měla
lesklé velké oči
chtěla se zvednout
a utýct.
Uletět zas do svých lanních let
A já si k ní sed.
V těch očích, neviděl jsem vášeň,
byla slza.
Nashledanou v tomto zázraku.
Jako volání hloubky divých srnčích očí.
A pak se zavřely...
Kopýtka teprv zvonila.