(mkinka, 24.04.2024, basne)
Přála bych si
se probudit
a dostat pusu od Tebe.
Ach, nebe.
Zázračný člověče.
Věřit v Tvůj dotek něhy,
který se nikdy neomrzí.
Ach, drahý.
Snila bych o večerech
věčné touhy.
Můj zlatý.
V pohádce sametu
procházím každou Tvou větu
a brečím u vzkazu.
Poslední, co mi zbylo, je psát
a přát Ti šťastnou kometu.
Já nejsem Tvá.
Ty nejsi můj.
Vzpomínka trvalá
na rychlík emocí
velkou slzu zatlačí.
Ach, křehká metaforo
objetí i stisku souloží.
Miluji Tě,
ale už jen v básni.
Víc
mi
nepatří.
Bože, Ty víš.
Jsem spisovatelka,
co si zamilovala
virtuální lásku
až ztratila se
v kusech lístků,
co přimrzal na zemi,
že nevzniklo sblížení.
Proč nepsat o věcech?
To se ještě smí.
Touha je hladová
a srdce neukojené
bez vzrušení.
Co je duše?
To nehmotné přání,
které nedojde k naplnění.
Ať šťastný jsi alespoň Ty.
Má duše patří básni.
Ta miluje mé sny
a mně věří.
Ach, můj blízký a jediný.
Miluji Tě
a krvácím
na stěny.