(girasole, 09.09.2024, basne)
Zase o sobě pochybuješ,
protože bys rád byl přijímán
v každé svojí podobě,
nebo alespoň v jedné jediné,
ale musela by to být ta bez retuše,
a posloucháš všechny věty,
kolik jich lidi o sobě lidé namluví,
mračíš se nad tím, na ně,
jenže co s tím, kde není rady...
každý už má svou ohradu,
plnou přátel a známých,
a ty jsi jen uchazečem na dalšího,
s mizivou pravděpodobností konkurovat.
Taky mě těší, tedy těší nás snad,
aniž bychom po tom zcela úplně prahli,
že spolu právě mluvíme?
Špatně se chyť a skončíš utopený.
A plazíš-li se na dně sociální bubliny,
jen si z toho nic nedělej,
v dospělosti se kamarádi nehledají,
plynem spolu řekou, však ona zpomalí,
hned co s námi vymete pod jezem,
pak se usušíme a dáme do řeči,
jenom žádné strachy, čas, ten nezastaví,
zatopí nás svoji vodou,
stane se to spíš dříve než později.