(šuměnka, 09.10.2024, basne)
...p r o s t o r e m obýváku
protékal potok v tónech barevných
co skapávaly zlehka z křídel ptáků
tak jako z květin, v stěnách vsazených
když štětcem čmárala si jen tak sem a tam
a bosa tančila od koutů středem kamkoli / jen s melodií na rtu
v průhledném médiu byl strop až ke hvězdám
nadosah „ušlechtile“ zvláštní jev dimenzí v okolí
Tu ona občas foukla, aby zhmotnila, co načrtla si ve svém melodickém partu
a občas zamíchala prstem prostor párkrát dokola
by změnila si odstíny na takové, co zrovna chtěla mít…
Dorazil v příčné kánoi – dlouhé téměř jak pikola
/ té Boehmovské - se šesti kroužky
aby jí dokázal, že pro „hmatové systémy“ má cit
že chápe, proč i hexagram v prostoru kóduje strukturu, tak i složky
jak bipolární tetraedr - jako Květ života
co měří tělo, tak i duši zároveň / nesčetných poloh existence, která kolotá
v pohybech všemi vrstvami – pro synchronicitu kauzálních průsečíků…
„ztracené cesty“ – říkal tomu krásně
Ten pojem náhody – co dělí jevy / co najít dá se na chodníku
ve sloce básně / i v ploutvi bojovnice, která o ní neví
usmál se plus přišpendlil si v levý koutek ještě mimetické kouzlo
aby to ozvláštnil;
a aby splynul s prostředím
aby moh´ sundat masku, kterou skrývá
aby z těch špiček směl se sklouznout
vyndal si z kapsy svatozář
vymyslel rým, jak už to bývá
a rentgenové brýle chvatně skryl…
jen vzal ji za ruku a řek´: „vycházejme z těch principů i potenciálu,
že chaos má svou prioritní tvář / a ba co víc
že v kolektivním vědomí jdou vazby tokem rozvětvených kanálů,
a že se v úhlu nasvícení světlo vynořuje jenom z negativních expozic…“
**
…a tak si nastavili optimální přiblížení, rozlili se jak barvy z plochy do plochy
měnili se a lili vlastním zrcadlením / do výbuchu svých emocí skrz epochy…