(Laxx159, 07.03.2025, basne)
Všechny si je pamatuji
ty letmé pohledy
roztomilé tváře zalité medem
cukající koutky
jiskřičky v tmavých očích
plameny jež jsme nikdy nerozfoukali
Někdy to bylo za teplé letní noci
kdy šum oceánu přecházel v obzor
a vzduchem se proháněla vůně koriandru
Stáli jsme jako dvě děti před tabulí
s drobným úsměvem
abychom pokračovali každý svojí cestou
a vychutnali si tu vášeň
jež vzplála v našich představách
Jindy zase na cestě domů
mladí nás hřálo v zátylku
a pražce pod námi řinčeli
jako když se Kartágo
valilo přes Alpy na Řím
Aby se zapsalo do dějin
jako ten pohled který mi tehdy věnovala
A já na moment pocítil
ty chvíle kdy by mě líbala
uviděl svatbu která se nikdy nestala
slzy jejího otce kterého jsem nepoznal
ty zacelené rány na srdci které se nikdy nezlomilo
našich pár děti
A ty chvíle melancholie
kdy bych se zavřel na verandě
a poslouchal déšť
Pamatuji si je všechny
ten pocit že mi něco uteklo
znáte ho jistě také
ale co s tím
Snad věřit že ve vesmíru je možné všechno
Že někde existuje nespočet světu
a smířit se s tím
že tak jako tak
Zůstanu tu nakonec jen já sám