(zbloudilý, 24.10.2025, basne)
I stromy šumí v rytmu měnících se dnů.
V dešti se zrcadlí kapky jako slzy.
Země dýchá, dává nám naději do snů
a tam v trávě se skrývá svět plný vůní.
Větve vzpínají ruce k modrému nebi.
Ptáci zpívají příběhy o svobodě.
V tichu mechoví slyšíš, jak se čas ztrácí.
Příroda v srdci nese věčnou prostotu.
Kameny pamatují staletí prachu,
řeky proudí, vynesou ty vzpomínky dál.
I v každém listu, v každém kameni spánku
žije si příběh, co nikdy nekončí, znáš?
Když vítr fouká, nese hlas minulosti
a my jsme jen stíny v nekonečném tanci.
Příroda naučí nás zpomalit kroky.
Najít v sobě klid v jejím teplém náručí.
A listy šepotají tajemství větru,
když svět se kroutí v podivuhodný tanec.
Země dýchá svými zelenými plášti.
Kořeny hladí duši v bezesném spánku.
Řeka plyne jako čas, co se rozplývá.
V zrcadle vln se ztrácí ty obrazy dnů.
Kámen v hlubinách skryté nese vzpomínky
a stíny tančí, když ti vypráví tajné sny.
Stromy rostou jako věky v jednom dechu.
Větve jsou prsty, co hladí neviděno.
Slunce padá, aby zase znovu vstalo
a Měsíc šeptá, co den nechce ni slyšet.
Vítr je zas malíř, co kreslí ve vzduchu.
Barví tóny krásně, co jen příroda zná.
V tom tanci s nocí se ztrácí čas i prostor
a světlo se stává nejtišším místem, snem.