(Iva Husárková, 19.08.2016, experiment)
„Ty, kopyto!“ řval na ni, ač neměl dopito.
Upřela na něho oči laní. „Nějaké další přání?“
„Ukaž mi kozy!“ Smrděl potem a chlastem. Byl drzý.
Nebyla lovná zvěř. Zažívala to denně. Po každé směně plakala. I tentokrát měla na kahánku. Vyšla ze dveří a pohodila hlavou. Kolem očí, kolem spánků jí začala hnědnout srst. Spásala trávu zasazenou v truhlíku. Věděla, že je v právu. A že vybílí tuhle putyku!!! Nablízku nebyli vlci, ani medvědi. A ty krysy nevědí, že má zbraň!
Jako rozlícená saň rozrazila dveře. Stála uprostřed sálu. Impozantní laň. V místě, kde se kopýtky dotkla země, vyrašila tráva.
Ten drzý zařval. „To je ta kráva!“
„Máte právo nevypovídat,“ řeč jí zůstala zachována, „máte právo na advokáta. Nemůžete-li si ho dovolit, bude vám přidělen. Cokoliv řeknete, může být použito proti vám…“ Tančila laní tanec a ten kanec měl strachem mokré kalhoty.
Štamgasti skákali oknem ven. Půllitry lítaly vzduchem. Hostinský řval: „Čert to vem!“ Drbal se za uchem.
Upřela na kance oči laní. „Nějaké další přání?“
Odkráčela hrdě středem, zatímco kanec měl na hlavě edém.