(floreciente, 03.02.2009, fejetony)
Život nás vede na přesně tu cestičku, kterou máme jít.
Dává nám, na zlatém podnose, vše co potřebujeme k naší spokojenosti.
A co uděláme my? S velkou noblesou to okatě přehlížíme, naivně vyhlížíme ony sladčí, malinovější jahody.
Jsme zkrátka nepoučitelní. Ale život, ta dáma na úrovni, nás nezavrhne, znova a znova "tu máš veverko oříšek."
Jsme někdy fakt děsně zabednění a přitom je to tak strašně jednoduché. Stačí poslouchat ten nejmocnější sval v našem těle, co tepe, bije, tluče a volá o stošest.
Knihy učené, moudré i ty s krví na prstech psané, nám můžou lecos napovědět, naznačit. Psali je vzdělaní lidé, jenž věděli, ale jejich rady, ač dobře míněné, nemohou být vždy správné pro všechny.
Každý jsme jedinečný originál a každý nosíme tu pravdu prapodivnou uvnitř sebe.
Hledejme - nalezneme - pochopíme - deja vu - vůbec ne - už po stopadesátétřetí.
:-)