(Jort, 20.02.2019, miniaturahricka)
Jedno cikánské děcko, co se batolilo na ulici, mě nazvalo dědkem.
Já si uvědomil, že už to tak bude.
Je fuk jestli se tak cejtím nebo ne.
Kundera to ve své knize Nesmrtelnost pojmenovává bezvěkostí, kterou jsme všichni nějakým způsobem ovlivňování.
Zkrátka tam uvnitř je něco jiného než to, co se jeví na povrchu.
Past těla.
Většina toho tady se točí kolem našeho těla.
Tělo je to první, co z vás druzí lidé vidí a pendrek je zajímá, co je uvnitř.
Duše?
Ale no tak!
Koukal jsem z okna a byl slušně prázdnej.
Musím přiznat, že jsem se cítil příjemně.
Lepší než bejt zavalen myšlenkama.
Připadal jsem si jako mág Mrakoplaš z Pratchettovi Zeměplochy.
S jediným zaklínadlem v makovici.
Věčně na útěku.
Co si navaříme to si taky sníme.
Je to karma?
Karma se mi vždy pletla s kulmou.
O kulmu se člověk může spálit.
O karmu ne?
PS.
Sem tam mě taky něco napadá.
Co nepálí, když to hoří.