(jort1, 27.06.2024, miniaturahricka)
Lákala mě profese toho chlápka, co chodil kolem vlaku a poklepával kladívkem na kola souprav.
Jak daleko má od psychiatra, co mě klepal do kolena?
Někdo má štěstí a někdo má rozum.
Kdo má přednost na úzkém mostě?
Nevím.
Všechny fáze života mají svůj účel.
To zjištění moc neuklidní, když ti kamarád ukradl koloběžku a tvé štěně ti načůralo do bačkor.
„To bude nějaké nedorozumění,“ bránil se mozek.
Jo to říkají všichni, když se ráno probudí nazí s jednou ponožkou v cizím domě.
Kamarád mě chtěl otestovat na opičí dráze.
Prostě jsem odmítl.
Neměl bílej plášť.
Ani kladívko.
„VĚŘÍM JEN lidem v bílých pláštích.“
„A co když jsou to zřízenci z patologie?“
„Tam je ta největší jistota.“
PS.
Kolikrát jsem toužil, aby den neskončil?
Kolikrát jsem toužil, aby neskončila noc?
Občas se chodím dívat na kostlivce ve skříni.
S radostí, že nikdy nejsem sám.