(lawenderr, 10.06.2025, miniaturahricka)
Spala jsem opřená o Měsíc,
stříbření v zádech a v čele sen,
Po hlase dojdeš mě, víš, kde jsem,
moři vstříc. Volalo. Ještě víc
kotva, kříž u krku – Nelez sem!
Vím, sny se opravdu nedějí,
jen úplněk plní obsese,
pár vln navíc hlava unese,
co však můj sebevrah s nadějí?
Z vrcholku stěžně řve – Nelez sem!
Zhluboka zdám si, až po dně strach.
Proč sníme tolik, když nesnesem
mít víc - je oceán vzedme se,
rozplizne čerň, snad stín po řasách,
malá loď v očích. A nikde zem.