(Anděl, 20.12.2017, ostatni)
V noci jsem nemohla spát. Člověku se honí hlavou ledacos.
Sebevražda. Nevím, zda se někdy někoho z vás dotkla. Mně ano. Dvakrát.
Poprvé mi bylo dvanáct let. Můj blízký příbuzný – skvělý, klidný, empatický člověk, který miloval hudbu (uměl hrát na spoustu hudebních nástrojů) a byl rád ve společnosti, spáchal sebevraždu výstřelem z lovecké zbraně. Nebudu se více rozepisovat. I po těch letech je to velice bolestivé. Důvod? Rodinné problémy, v dnešním světě běžné a řešitelné. Ovšem tenkrát… kam máte jít, když se vám hroutí celý svět? Za mámou. Ta pochopí, podrží v náruči, odpustí, pomůže…ne. Tenkrát ho nechtěla znát, pokud se rozvede. Neviděl jiné východisko. Pamatuji se, že jsme ten den měli k obědu švestkové knedlíky. Dodnes vidím, jak vzlykám a slzy mi kapou do rozpuštěného másla a máku. Od té doby jsem je nejedla…
Podruhé bylo synovi devatenáct let, měl krátce před maturitou. Přijel ze školy domů, ve dveřích pustil tašku s učením na zem a plakal. Vyděšená jsem se ptala, co se stalo. Jeho blízký kamarád, kluk, se kterým seděl v lavici, se oběsil. Důvod? Jeho otec na něj kladl příliš velké nároky stran prospěchu. Celé roky ho prosil, aby mohl jít do učení, nechtěl na střední. Ale otec nepovolil…
Je to zvláštní, jak mi připadají důvody těchto skutků malicherné. Ale někdy se dostanete do takového rozpoložení, že nevidíte jinou možnost. A přitom by možná stačilo pár slůvek, pár slov vyřčených v pravou chvíli, a život nabere jiný směr.
Pokud jsem vás rozesmutnila, omlouvám se. Ale těch pár napsaných řádků…musela jsem.