(Anděl, 23.04.2018, ostatni)
Na zahrádce u vesnické hospody bylo rušno. Popelníky narvané až přetékaly, cigarety volně plachtily vzduchem a nacucané filtry nikotinem je spolehlivě táhly k zemi. Chodit po ulici slepice, zcela jistě by po nich šly.
„Pánové, tak náš mladej se s rodinou stěhuje do Ameriky. Že prej má Evropy plný zuby. Bojí se, jak to tady dopadne. Koupil tam barák a má práci. Prej – pojeď se mnou. Zbláznil se! Říkám mu – to jsi vlastenec? To jsi Čech? Utýct? Z naší vlasti? Podívej se teď, jak je tu nádherně! Všechno kvete, všude včely, ptáci hnízdí, ráno vlaho a mlhový opary nad horama, zeleno – tak krásně až srdce usedá…to by bylo, jakobych umřel. Odejít.“ A starý pán setřel slzu.
Na konci ulice se objevil muž s nateklou tváří.
„Nazdar volové! A hele! Novej přírůstek! To jsi ty co se sem naproti přistěhoval?“ zahlaholil na hubeného mladíka a posadil se do bakelitového křesílka.
„No tak to je z tebe taky vesnickej vůl, jako z nás.“ A chechtal se tak dlouho, než zařval bolestí.
„Co řveš? Si nějak nateklej, copak, zuby?“ zeptal se jeden z kouřících, přimhuřuje labužnicky pravé oko, do kterého mu vždy šel kouř z cigarety.
„Nojo, zuby. Byl jsem na pohotovosti. Je to k vzteku! Můj zubař odešel do důchodu a nikde nepřibírají. Pohotovost čtyřicet kilometrů odsud. Musel jsem si sjednat taxík. Člověk celej život maká, platí daně, a stejně je hovno na cestě. Když si vzpomenu na vězně, veškerý komfort zajištěn, nemusí pracovat, píchne je v hubě a hned s nima letí k doktorovi – to mně teda nasere! Taky by mě zajímalo, kam choděj k doktorům Arati. Je jich tady požehnaně!“
„Arati? Kdo to je? To sem v životě neslyšel. Snad Arabi, ne? Šejkové.“ Prohlásil muž zvaný Kobra – přezdívka z mládí, kdy dělal závozníka. Věčně seděl na korbě náklaďáku.
„Vole! To jsou pastevci. Z křížovek – vím, ne? Nevzdělanče. Ze stepi. Kumus, kobyly a tak.“
„Kumus? Kobyly? Mluvíš snad mongolsky? Blboune. Humus, ne?“
Oteklý muž mávnul beznadějně rukou a zatvářil se chytře.
Z nitra hospody se ozval tleskot. Oteklý muž se zvedl a zvědavě otevřel dveře dokořán. Na stole stála mladá žena v sukni, zvedala nohy do výšky a vydatně se přitom potácela. Naštěstí stůl byl bytelný, držel. Kolem seděli štamgasti, tleskali a koukali jí pod sukni.
„Hele – kdo to je?“ zeptal se zvědavě oteklý muž hubeného mladíka, co se přistěhoval.
„To je ta moje. Seznamuje se s okolím. To dělá všude, kam se nastěhujeme. Zajímavý, že ji druhej den nikdo nepozná. Asi to je tim, že do obličeje jí nikdy moc nekoukaj. Jen ať tančí. Asi si zase zapomněla vzít kalhotky.“
Po těch slovech se ostatní chlapi honem zvedli a šli si sednout dovnitř.
No vida – pomyslel si mladík. Tady to funguje stejně, jako všude jinde. Bude se tančit každej večer. Pití a jídlo pro oba zajištěno. A spokojeně si přihnul piva.
Zdejší mongolští dělníci nepijí kumys. Oblíbili si k jídlu naše ovce. Mladá žena tančila jeden večer, domů si ji odvedl muž s oteklou tváří, bydlí u něj a čekají spolu dítě. Každý se někam posouvá, a nejlépe dopředu. Někomu stačí tleskat, jinému zase tančit……..a co my?