(margaretm, 12.11.2017, ostatnipoezie)
každý den jsem si představovala
jak ležíš v mé posteli
směješ se
a do vlasů ti přistává dešťová kapka z otevřeného okna
když jsem ale otevřela oči
nepřítomné představy
jediné, co zaplňovalo prostor mezi polštářem
a peřinou
byla bílá deka
připravená mě vždy obejmout
nová a přesto mi připadala staře
pod dekou je lehčí zavřít oči
a nikdy je neotvírat
jen škoda, že už znovu neuvidím mlhu