(Temeraire, 10.10.2019, ostatnipoezie)
Dnešní ráno halilo se do měkkého slunečního světla
a štiplavý vzduch lehce dráždil plíce.
Zlatavou trávou nesměle vykukovaly rudnoucí šípky
a na stromy použila příroda tutéž paletu.
Na obzoru táhla se mračna jako vzdálená pohoří
a tančící ptáci zobajíce poslední jeřabiny
chystali se prozkoumat vzdálená místa.
Po asfaltu staré cesty zvlhlém ranní mlhou
kutálely se pukající kaštany
a hnědýma očkama pomrkávaly za odcházejícím babím létem.
...a pak já, s mokrýma botama a vlasy rozplakanými jehličím,
nadechujíc zhluboka tu podzimní krásu,
v hlavě obrázek dálek, co volají:
"Nasaď si batoh a pojď."