(Malá mořská víla, 27.11.2023, ostatnipoezie)
Bučinu schnutí rozsvěcí poslední květy drobných růží,
chrám slunečního boha zmírá s nadějí na světlo Tvého srdce
propadá v soumrak smutku
stejně, jako nekonečně táhlé noci před zimním slunovratem
Ty díváš se sovíma očima
neznalý bájí
s mžiky otázek, kterým nerozumíš
stejně jako mně...
Víš jen, že jsem jiná ...
Prodírám se houštinou trouchnivých kmenů
a vlastně se mi líbí, že mohu zbloudit
Jediná duše (toužcí po objetí) tetelí se blahem,
rozpozná směr vždy,
když tělům dovolíme vklouznout do paprsků zapadajícího slunce
z posledních sil prahnoucího po návratu...