(šerý, 20.03.2025, ostatnipoezie)
Když Havranpírka,
družka Větvička odešla jitrem
na lůžku chvojí
a houni kožešin vlka
čte otisk penetrace
jejího klínového písma.
Jsem syta, milý
do morku kostí
nenech, můj lovče
náš žár ohniště dlouho postit.
Však vyhasne-li, nezbloudíš
Větvička v louč se promění.
V tříšti
Kráčel jsem
před sebou cesta života
za patami smrt
míjím vteřinu
právě protikanou stařenu.
U příkopu ze země pokřivený výtrysk
staré mozolnaté hrušně
pod ní tříšť
stopkami vyfouklých malvic
pastvinou okřídleného stáda vos.