(Philogyny1, 15.12.2025, ostatnipoezie)
Básně jsou osamocené plaňky ve stržích myšlenek
naroubuješ jim ušlechtilou krev
tváří se sveřepě
zhasnou jaderník
i dveře štědrého dne
ztluštělá borka plané ptáčnice
ční nepatřičně pod padlými těly
na chvilku rozkvetla Barborka
Jen jedna má oči šílené tak
že z nich chceš vytáhnout králíka
ve svatebním klobouku se závojem
utíká po hrnčířském kruhu tvých myšlenek
pokusil ses svléknout oblečenou nahotu
byl pod ní stud
voliéra s cizokrajnými ptáky
viděl jsi sám sebe
mám prsty od hlíny
to jen keř
zakousl se zákeřně do kalhot
koleno svírá díra
krev je černá
plná ostružin podzimu
z huby mu
visí rybářský vlasec
se zaseknutým létem
a někdo bez rukou hladí teplem pro zimu
zase řvu
kurva kurva kurva drát
a nejde to urvat