Jak nebezpečná je schizofrenie?

(Isabella Monvoisin , 19.12.2014 , ostatniproza)

O schizofrenii se poslední dobou napsalo víc než dost, nejen tady, ale i na jiných serverech, hlavně v souvislostí s nešťastnou událostí ve Žďáru a toto rozvířilo nejrůznější diskuze o nebezpečnosti schizofreniků, podnícené poutavými titulky bulvárních plátků.
Ráda bych se však podělila o vlastní názor, pramenící ze zkušenosti z okolí s touto nemocí.
Moje první osobní zkušenost byla v době, kdy jsem o schizofrenii nic nevěděla, prožívala jsem svá nejkrásnější "teen" léta na učilišti a více než duševní nemoci mě zajímal blackmetal a višňák, načepovaný v pet láhvi od džusu. Tehdy jsem se učila jako prodavač drogistického zboží a praxi jsem vykonávala se spolužačkou-kleptomankou, která kradla, dokud ji nevyhodili z praxe a posléze i ze školy. Pro mně to znamenalo, že dostanu nového kolegu.
Ve třídě jsme měli dva kluky a jeden z nich byl, řekněme...podivín. S nikým příliš nekomunikoval, hleděl si svého a některé spolužačky ho už z principu neměly rády, ačkoliv jim nic neudělal.
Já jsem patřila mezi lidi, kteří uměli ve společnosti tzv. "chodit" a s nikým jsem se moc nepouštěla do konfliktů, nikoho neosočovala, nenapadala a v rámci možností dokázala se všemi ve třídě vyjít, tudíž naší paní mistrovou napadlo, že ke mně na praxi pošle právě tohoto podivínského spolužáka, páč já s ním jistě vyjdu lépe, než mé kolegyně a krom toho jej díky své malinko akčnější povaze dokopu k větší komunikativnosti a následnému začlenění do třídy. Vskutku geniální nápad!
Jmenoval se Petr a byl to moc hodný kluk. Za téměř tři roky, které jsme trávili den co den spolu ve škole či na praxi, ke mně nebyl snad ani jednou doopravdy hnusný, nepodrazil mě, nepomluvil (a to věděl věci k pomluvám jako dělané), choval se ke mně hezky...ovšem už tehdy ho jeho máma tahala po psychologických poradnách, protože něco nehrálo a Petr se občas choval divně. Často se uzavíral do sebe a sama jsem několikrát zažila, jak si začal sám pro sebe cosi mumlat a soustředěně hleděl někam mimo, nebo se zničehonic usmíval a mluvil sám se sebou. V takových stavech na mně téměř nereagoval, nehledě na to, že mi občas vyprávěl o věcech, které zněly děsivě a já získala dojem, že si ze mně prostě utahuje. Ostatně můj názor sdílela i naše paní mistrová, které jsem se na její dotazy, jak to jde s Péťou, svěřila, že se mě Péťa asi snaží schválně vyvést z míry a ještě se tomu směje. Víte, když vám někdo popisuje, že vidí rozpadající se obličeje a ještě stylem, jako by to byla úžasná zábava, a je vám 17-18 let, tak tomu moc nevěříte.
Nedávno jsem se s Petrem opět kontaktovala a dozvěděla se, že mu před pár lety byla diagnostikována schizofrenie, tedy poté, co se mu naplno rozjely halucinace, bludy, deprese a šílené sny, které přestal zvládat.
Nutno podotknout, že tento člověk nebyl nikdy okolí nebezpečný a až na jednu aférku, kdy jeho matka na mně vyletěla, že mu doma našla arzenál zbraní a kukly (poté, co jsem s ním mluvila o své zálibě ve sbírání nožů), se nestalo nic zvláštního. Dokud neměl oficiální diagnózu, nikdo se ho nebál. Nyní o něm pochybuje jeho dlouholetá kamarádka, i její máma. Chápete to?
O pár let později jsem poznala jiného člověka s touto nemocí, což mě zaujalo natolik, že jsem se o ni začala zabývat hlouběji a musím říct, že většina schizofreniků jistě nejsou zvláště agresivní jedinci, rozhodně ne o nic víc, než zdravý člověk. To máte tak...pokud vraždí schízař, poukazuje se na jeho nemoc, aby to mělo grády, ač nemusí mít s vraždou nic společného. I zdraví lidé mají k případným vražedným choutkám spousty motivů a být schizofrenik neznamená být automaticky vrah, šílenec s absolutně nevyzpytatelným chováním, apod. Já poznala spíše vnímavé a citlivé jedince, kteří mají dost práce sami se sebou a pokud pociťují zášť k okolí, tak často na základě špatných zkušeností, což ale zase neznamená, že každému skáčou na potkání po krku. Jsou to lidé jako my všichni - někteří fajn, jiní svině.
Vliv nemoci (případně léků) na člověka sice patrný je, ale zbytečné předsudky asi nejsou na místě.
O samotné nemoci už by to ale bylo na jiný článek, a to až někdy příště.