Má strašpytlácká GHOST STORY

(Isabella Monvoisin , 20.08.2015 , ostatniproza)

Nikdy jsem nebyla příliš strašpytel, nebála jsem se tmy, výšek, plazů, hlodavců, ani pavouků. Dokonce ani učitelky hudební výchovy na základce, která hrávala na klavír ve své ztemnělé komnatě (rozuměj učebně) při svíčkách a šikanovala celou školu. Ba i v téměř nočních hodinách jsem uklízela odlehlou hospodu u lesa, kde v reálu hrozilo jen to, že se přiřítí provozní s řevem, že se u vchodu někdo vysral. Což je samo o sobě dost děsivé...
Jediná chorobná fóbie, která mě poznamenala, je ta z dentálních sadistů a také odpor k ruměnicím, které jsou zřejmě nadané fóbioradarem a naschvál mi nalétávají do ložnice. Máma zase trpí fóbií z pavouků a ti se jí záhadně objevují při sprchování ve vaně...to mi neříkejte, že je to náhoda!
Ovšem pak se mi, cca před dvěmi lety v zimě, stala taková lehce strašidelná příhoda.

Tehdy jsem bydlela ve věžáku za centrem města, v 11. patře, v místě nikterak tajuplném a hrůzném, nepočítám-li místní feťáky, pobíhající po sídlišti se žloutenkou a bez kalhot.
To časné zimní ráno jsem zůstala sama doma, v postýlce spala má tehdy roční dcera a na chodbě pak pes. A právě jeho urputné vytí mě ještě za tmy probudilo, a jelikož nikdy jindy nevyl a ke všemu zněl vskutku nezvykle naléhavě, vyděsila jsem se a chtěla se jít podívat. Ovšem pes vyl čím dál hrozivěji, až jsem si raději s mrazením v zádech zpátky lehla. V tom zavrčel a utichl.
Jakmile se rozednělo, rozhodla jsem se jej zkontrolovat, ale klidně ležel a nezdálo se, že mu cokoliv schází. V tom se mi rozezvonil telefon. Volal můj tehdejší partner, zda je vše v pořádku, že jej prý přepadl zvláštní pocit, jakoby se něco dělo. Musím uznat, že ač se nic zásadního nedělo, pocítila jsem značnou nervozitu a touhu nenápadně z bytu zmizet, jenže domácí povinnosti volaly, takže jsem dál nevěnovala pozornost zbytečnostem.
Po obědě jsem uložila dceru ke spánku, uvařila si kafe a posadila se na gauč, rozmýšlející se, co budu vlastně dělat. Zhruba po půl hodině jsem se rozhodla, že kouknu, co běží v televizi a chtěla jsem se natáhnout pro ovladač, ale než jsem to vůbec udělala, televize se zapla sama. Náš pes, ležící na chodbě, se rozvrčel a já v ten moment popadla ovladač, vypla televizi a utekla do kuchyně, snažící se si celou situaci toho dne racionálně vysvětlit.
O dva měsíce později se mi v témže bytě stala další strašidelná příhoda, ale o tom se již nebudu rozepisovat. Podstatné je, že ač se mi od té doby nic podobného nestalo, má míra strašpytelnosti stoupla a co nevidím a neumím si hned racionálně vysvětlit, to mě děsí. Dokonce i skutečně hrůzostrašné historky druhých, pronášené po setmění, ve mě zanechávají mrazivou stopu...a to se na druhou stranu vyžívám v příšerách a děsivých old school hororech (ne v těch přeefektovaných sračkách, které jsou děsivé leda svou trapností a kýčovitostí).

No a teď si to představte...včera večer jsem se nudila a toužila po komunikaci, tak jsem si povídala s bývalým spolužákem, který trpí těžší formou schizofrenie, mívá hrůzostrašné sny a halucinace, a ke všemu byl navíc obdařen vypravěčským nadáním a touhou děsit. Dělal to už na škole, neustále se mě snažil něčím znechutit a vystrašit, ale tehdy mu to příliš nevycházelo.
Ne tak včera. Požádala jsem ho, zda by mi něco nevyprávěl, zda by mi nenapsal třeba o tom, co zažil za halucinace, neb jsem si pamatovala ještě pár věcí ze školy. Jeho "pokusím se" znělo slibně, takže jsem si počkala na první část povídání...musím říct, že jej podal dle očekávání poměrně strašidelně, ale na mou poznámku "to je dobrý námět na horor" reagoval slovy "ten horor teprve přijde, bude pokračování".
Pak jsem usla.

Probudila jsem se před třetí ráno a nemohla jsem znova zabrat. Po dvaceti minutách převalování jsem sáhla po mobilu a zapla internet. A vida, pokračování hrůzných historek mého spolužáka! Tak jsem se začetla. Víte, číst ve tři ráno o hrozivých snech, černých postavách a jiných bytostech není úplně nejlepší nápad, což mi došlo, až jsem si vše dočetla a zmocnil se mě velmi nepříjemný pocit, že strom za oknem vrhá jakýsi podivný stín a že všechno je vlastně jakési divné.
Chtělo se mi na záchod...ale co když sakra cestou potkám ČERNOU POSTAVU?! Nebo mlhu vycházející ze skříně...nebo nebo...znáte ten pocit, ne?
A víte co? Já dnes kamaráda požádala o pokračování! A je tma! Proč jsem to proboha udělala?! A u koho můžu dnes přespat?!!!