(Amonasr, 30.10.2014, poezievproze)
NA ÚTĚKU
je pozdní říjen
časné odpoledne
léto v šaškovské čepici
přikládá podzimu pod sluncem
smějeme se s vykasanými rukávy
jsi ve svém živlu
zlatý déšť pod tvýma rukama
právě prodělává omlazovací kůru
staré třešni jsi před chvílí
amputoval odumřelou končetinu
na jaře budou špekáčky
opět šťavnatě vonět
dnes oheň polyká naprázdno
nářez z rozpadajících se šop
stařičká zahrada
vydala poslední letošní plody
jak ty vetché jabloně
dokáží rodit z kamenité půdy
něco tak sladkého?
ořechy jsou letos houževnatě tvrdé
jako by to kamení
nasály rovnou do skořápek
nechce se nám do Prahy
ani trochu
ještě nikdy mě louskání nebavilo
až teprve dnes
tady u vyhřáté zdi
přemítám nad čerstvě zasazenou smuteční břízou
snad přežije zimu
aby se jednou stala
strážkyní tradic po padlém ořešáku
za čím jsem se to celý život hnal
když jsem sám sebou
zrovna teď a tady
kam jen to stále utíkám?
proč má štěstí podobu
vždy jen toho
co právě
nechtěně opouštíme?
Praha, 29.10.2014
https://www.youtube.com/watch?v=KkqDEh-fXVI