(Malá mořská víla, 01.02.2024, poezievproze)
Ještě nikdy necítila tolik síly,
radosti ze života i vznešenosti.
Proudila spolu se svým štěstím,
chvěla se sdílením,
toužila rozlévat se jako lužní les ,
zaplavovat, sytit,
živinami prostoupená.
Měla z čeho dávat i brát.
Vnímala přivřenýma očima,
to, co se neviditelně tetelilo na dosah jejich rukou,
na dosah rtům chvělo se nedočkavostí po doteku zvědomění.
Potřebovala jeho nedosažitelnou jemnost.
V pravidelných kruzích narýsované středy prsou,
dokonalou nedokonalost,
bezchybný úsměv, tvaru rtů,
v sových očích skrytou moudrost i natvrdlost naivního dítěte.
Houževnatou pevnost kováře, jemuž
pod rukama plátek po plátku rozkvétá Ferrum,
tavená růže nepoddajnosti.
To vše zrcadlilo jí samotnou.
V prosté čistotě ano ano, ne ne.