(Aťan, 27.05.2007, povidky)
Holky mají konečně prázdniny. Sedím s Pavlem na zápraží a koukáme na Markétku s Katkou, jak si hrají se slepicemi. Snaží se doplivnout co nejdál a hloupé slepice běží plivanec sezobnout. Typická prázdninová zábava.
„Člověče, tady to vypadá, jako na statku před sto lety. Tu ovci jsme ženským měli rozmluvit,“ povídá Pavel zamyšleně.
„Víš sám, že to nebylo v lidských silách.“
„Nelži. Vždyť ses ani nepokusil.“
„Tak se, Pavle, nezlob. Já Ivě fandím a Janu to taky chytlo. Udržujme tu vzácnost, že si ženský rozuměj.“
„Podívej, jak jim to jde. Hotový rolnice. Jen aby jim to vydrželo,“ mrkne na mě Pavel.
„Co tam vykecáváte,“ volá na nás Iva ze záhonků. „V kůlně se nuděj dvě motyky!“
„A co ten nákup?“ chytám se naděje.
Stále nejsme potravinově nezávislí.
____
Pavel má ateliér už hotový a rozmaloval v něm tři obrazy najednou. Honí termín na výstavu, a tak zedničina zbývá na mně a na Jardovi. Stavíme chlívek pro prasata. Ženské jely někam nakupovat další slepice - Iva to se samozásobováním myslí smrtelně vážně.
„Můj byt ještě není dodělanej, ale prasata mají přednost,“ stěžuje si Jarda.
„Přehlasovali jsme tě. Kdo je užitečnější, tak má přednost,“ volám přes míchačku.
„To je blbost. Vy už přece bydlíte.“
„Nemudruj a přidej cement. Jeřábek říkal, že to moc šidíme.“
Jarda lopatou přihazuje cement a z míchačky vystříkl řídký beton. Má ho ve vlasech i na brýlích.
„Kouřová přestávka z důvodu mé sleposti.“
„Já nekouřím.“
„Protože žádný cigarety nemáš. Na, vem si, lakoto...“ a svádí mě ke hříchu. Podlehl jsem. Sedáme si do trávy a opíráme se o budoucí chlívek. Koukáme na mraky jako v nějakým ruským filmu.
„Měls´ pravdu, Honzo.“
„To rád slyším, ale nevím o čem je řeč.“
„Dvanáctýho mám první rozvodové stání. Doufám, že nás rozvedou hned. Je lepší zklidnit situaci - v tom máš pravdu.“
„Jardo, co to bylo za ženskou, se kterou jsi v Seníku tancoval?“
„Tvoje žena.“
„Vole. Tu znám. Mluvím o té plnoštíhlé brunetě.“
„Jeřábkova dcera.“
„Nekecej, já ani nevím, že má Jeřábek děti,“ začíná mě to zajímat. „Je vdaná?“
„Není to náhodou slabomyslnej rozhovor?“
„Je.“
Chvíli jsme mlčeli.
„Je rozvedená, bydlí v Přelouči a má pětiletýho kluka,“ povídá rozvážně Jarda.
Zase byla delší pauza.
„To se mě, ty bejku, ani nezeptáš, jestli se mi líbí?“
„Líbí se ti?“
„Co ti je potom.“
„Tak jdeme na ten chlívek.“ Ztěžka se zvedáme.
____
Nechávám se obskakovat mojí matkou (babičkou) na chatě v Seníku. Lívance, kafíčko... všechno jak má být. Dcerky běhaj s kamarádkama v blízkém lesíku.
„Babi, můžu se tě na něco zeptat?“
„Když to nebude hloupost...“
„Bereš i tady na chatě prášky na spaní?“ ptám se.
„Někdy jo.“
„A ještě za tebou chodí? Víš kdo...“
Babička má totiž v noci zajímavé vidiny. Začalo to rok po smrti mého táty. Zvykla si v Hradci spát v kuchyni na gauči, aby ji nerušil hluk z ulice. Protože má potíže se spaním, bere nějaké silnější prášky.
Jednou se uprostřed noci probudila a za stolem seděl neznámý muž. Všude byla tma. Jen kolem jeho postavy, jako nějaká aura, se mihotalo rozptýlené světlo. Moje matka hrůzou vykřikla... Křičela ať jde pryč. On ještě pár vteřin mlčky seděl a v očích prý měl smutek... – obraz se pomalu rozplynul. Do rána se pak moje matka bála usnout. Od té doby měla víc podobných zážitků a pokaždé to byla jiná bytost. Jedno ale měly tyto bytosti společné: mlčky seděly nebo se ve stoje mírně vznášely. Když ale viděly, že se jich moje matka bojí, beze slova se smutně vytratily. Matka se za tyto vidiny styděla a mně se svěřila až nedávno.
„Honzo, já už ty prášky asi brát nebudu. Měla jsem dlouho klid... žádní duchové. Včera jsem to riskla a jeden prášek jsem si o půlnoci vzala. A zase se to stalo...“
„Byla to ženská, nebo chlap, babi?“
„Honzíku... byl to Ruda Páleníček...“
(Pokračování příště)